Bičování hrozí v Súdánu i turistům

Súdán je 10. největší stát světa a stejné místo bohužel obsadí i svou zaostalostí. Je to 10. nejchudší stát na světě. A je to vidět na každém kroku. Dosud zde neexistuje ani systém zdravotního pojištění a téměř všechny finance jdou na budování armády a policejního státu. I cestování po Súdánu ve mně zanechalo hluboké zážitky.

 

Na hranici

Do Súdánu jsme přiletěli pravidelnou tureckou aerolinkou z Istanbulu. Létá se sem jednou denně. Každý měl pro sebe celou trojsedačku a snad metr místa před sebou. Zažili jste už tak pohodlný let?

Při mezipřistání v Istanbulu jsem zažil zajímavou podívanou. Mladý Súdánec se pohádal se svou sestrou a začal do ní kopat. Maminka se tomu smála. Pak chlapeček kopl i do ní. Dala mu facku, zase se smála a domlouvala mu, ať toho nechá. Vzal jí tašku a rozházel jí věci všude okolo. Maminka měla pořád úsměv na rtech. Pak se mladý parchant konečně uklidnil.

Súdánskou prohibici uctili během letu přítomní Súdánci vysáním veškerého alkoholu, který byl k dispozici. Dal jsem si whisky. Bez ledu. Několikrát. Udělal jsem dobře. Až po přistání jsem zjistil, že alkohol je tu nejen zakázaný, ale pít a přechovávat alkohol je trestný čin a trestem je čtyřicet ran bičem. Na pokoji jsem schoval slivovici ještě důkladněji. Za drogy je tu prý trest smrti zastřelením. Podle práva šarí'a. Nedělám si srandu.

O horku se zmiňovat nebudu, že je v Africe šílené horko, ví každé malé dítě. Zábavnější byla pasová kontrola po přistání. Trvala přes dvě hodiny. Když jsme se šnečím tempem dostali na řadu, vyhodili nás, tahle fronta byla jen pro Súdánce. Na podruhé jsme to trefili. Razítko, poslední rentgen a byl jsem v Súdánu.

Dřív jsem si neuměl představit, jak může vypadat naše ubytování. Teď už to vím. Z temné uličky jsme vešli na dvůr ubytovny. Na chodbách byly vytažené postele a spali na nich Súdánci. Venku na dvoře jich spalo dalších sto. Vytáhli si matrace na písek a spali. My jsme jako cizinci dostali pokoj, prý jeden z nejlepších. Okenní křídla byla pobitá deskami a nábytek na pokoji mi připomněl vojnu. Železné patrové postele a jeden stolek. Na všem ležel písečný prach, občas zvířený vrtulí u stropu.

Do sprch jsem nahlídnul už cestou a ani mě moc nepřekvapilo, že v nich netekla voda. Ve vedlejší místnosti byly kóje s tureckými záchody. Splachování je zřejmě považováno za zbytečné plýtvání vodou, protože ani tady voda netekla. Neumytý se vracím na pokoj a jdu spát.

V Chartúmu

Súdánci tvrdí, že život tady je úplně stejný jako život v Evropě, ale je to samozřejmě lež. Žít v ortodoxním islámském státě znamená přísně dodržovat všechna pravidla daná Koránem. V oblékání platí zakrývat co největší část těla. Pro muže je to méně striktní než pro ženy. Mužům obvykle stačí kalhoty pod kolena, ale na významná místa jsou vyžadovány dlouhé kalhoty. Pro ženy jsou pravidla přísnější. Musí nosit dlouhé sukně a mít zahalená ramena. Většinou jsou zahalené od hlavy až k patám. V televizi jim běží americké filmy, které si s tímhle hlavu nelámou. To pro ně prý není realita. Další zakázanou věcí je jakýkoliv fyzický kontakt mezi mužem a ženou na veřejnosti a trestem je opět bičování.

Úředním jazykem je arabština, proto si Súdánci stěžují na problémy s latinkou. Prý je těžké se ji naučit. Říkám jim, že do roku 1955, kdy získali nezávislost, byl Súdán britskou kolonií a angličtina tu má tradici. Váhavě souhlasí. Mnoho z nich navíc umí poměrně dobře anglicky, mají ale nesrozumitelnou výslovnost. Většina anglicky neumí vůbec.

Tanec kolem totemu

Jedno páteční odpoledne jsme navštívili taneční vystoupení dervišů. Jejich tanec se od tance kolem totemu lišil jen tím, že na vrcholu byl místo hlavy sťatého válečníka islámský půlměsíc. Dervišové jsou považováni za islámskou sektu. Schází se každý pátek před západem slunce, aby se společně modlili a tancovali. Muslimové o nich tvrdí, že překrucují víru a vymývají svých členům mozky.

Obřad začíná pochodem přes hřbitov ke hrobce jejich zakladatele. Dervišové nosí zelené tuniky jako protiklad k typickému súdánskému bílému oblečení. Zdobí se červenými doplňky a leopardí kůží a jejich zpěv doprovázejí bubny. Tancem a modlením se snaží uvést do transu. Potom všichni odkráčí do mešity ke společné modlitbě.

Na břehu Bílého Nilu

Byla jedna hodina po poledni a my už dvě hodiny čekali na autobus, který nás měl vzít k Bílému Nilu na jih od Chartúmu. Seděli jsme pod rozpálenou střechou a teploměr ukazoval příjemných 46 stupňů ve stínu. Máme štěstí, že už je červenec, a tím pádem období dešťů. Teploty v červnu tu běžně dosahují 50 stupňů a letošní rekord byl 56 °C. Období dešťů si ale nepředstavujte jako každodenní průtrž mračen. Od našeho příjezdu prostě jednou mrholilo a jednou dvě hodiny pršelo.

Autobusu jsme se nakonec dočkali. Opustili jsme poměrně moderní centrum a dostali se na předměstí. Kolem silnice stály polorozpadlé domky a na silnici se promenádovali osli s povozy. Ve výkladních skříních visely kusy velbloudího masa, na kterém seděly tisíce much. Výlet by nebyl zas tak zvláštní, kdybych nevyrazil s fotoaparátem na průzkum okolí. Takhle jsem si představoval africký venkov. Rybáři na břehu Nilu na sklonku dne vytahují sítě s úlovky, pastýř zahání kozy z pastvy zpět do ohrady a africké ženy nad přírodním ohništěm v kůží potažených přístřešcích připravují čaj.

Křesťané ve světě muslimů

Muslimové o sobě prohlašují, že uznávají ostatní víry a že na člověku hodnotí především jeho chování, než jeho vyznání. Zřejmě na důkaz toho postavili kolem chartúmské katedrály několik vysokých paneláků, aby byla co nejméně na očích. Před několika lety se dokonce přemýšlelo o zbourání katedrály, přímo jejím středem měl vést nový most přes Nil. Od toho bylo nakonec po intervenci mezinárodních organizací upuštěno a most nakonec míjí zdi katedrály o deset metrů. Katedrála je zasvěcena sv. Matěji a byla vybudována v roce 1847 podle návrhu italských architektů.

V Chartúmu jsme se setkali s bratrem Janem, který se právě vracel z roční salesiánské misie z města El Obeid. Vypadá vyčerpaně, má propadlé tváře, ale nepůsobí vůbec zlomeně, přestože prodělal malárii a příušnice, které chytil od některého z čtyřiceti kluků, které měl na starosti. Provedl nás chartúmskou salesiánskou školou a celý večer ochotně vyprávěl o své práci.

Ministerstvo pro cestovní povolení

Naším dalším cílem se stalo pohoří Taka poblíž města Kassala při hranici s Eritreou. V Súdánu však nelze jen nasednout na autobus a vydat se na cestu. Potřebujete cestovní povolení od místního úřadu, na cestě jsou kontrolní místa, kde vám jej zkontrolují, v hotelu vás bez něj neubytují a po příjezdu na místo se musíte nahlásit na policejní stanici.

V Súdánu mají ministerstvo snad na všechno: Ministerstvo mostů, Ministerstvo pro rybolov, Ministerstvo zemědělských plodin, zkrátka pro všechno, co by se bez ministerstva bez problémů obešlo. Například v celém osmimilionovém Chartúmu je jen sedm mostů. Platí zde přísný zákaz jejich focení. I policistů, vojáků, vládních budov, letiště, žebráků a jiných projevů chudoby, a zakázali nám dokonce fotit i v kampusu univerzity.

Vzhledem k množství ministerstev nás překvapilo, že není i zvláštní "Ministerstvo pro cestovní povolení" a že tento úřad je součástí Ministerstva pro humanitární záležitosti. Na ministerstvo jsme dorazili čtvrt hodiny před čtvrtou. Úředník za stolem se nejprve tvářil, že nás nevidí a dál si hrál s mobilem. Oslovil jsem ho a požádal ho o vystavení povolení. Odfrkl, že jdeme pozdě, a když jsem zeptal, kdy bude zítra otevřeno, plynulou angličtinou mě odbyl, že anglicky nerozumí a ať jdeme pryč. Poděkoval jsem mu a s úsměvem mu česky vynadal. V druhé kanceláři byl úředník ochotnější a hned nám sehnal potřebné formuláře.

Když jsme vyplnili formuláře a pořídili dostatek kopií dokladů, bylo už pozdě vracet se na ministerstvo, proto se jeden z norských přátel nabídl, že povolení vyřídí druhý den sám. Čekal od devíti do čtyř. My na tom nebyli o moc líp, šest hodin nešel proud a bez ventilátoru jsme se koupali ve vlastním potu. Naše povolení absolvovalo cestu třemi kancelářemi. Poslední kancelář vzdorovala nejdéle. Byla na druhém konci města a trvalo dlouho úředníkovi vysvětlit, že papíry vyřízené do tří dnů jsou nám k ničemu, když ráno odjíždíme. Nakonec podlehl a s papíry na několik hodin zmizel a ve čtyři odpoledne se s oraženými vrátil.

Jabal Taka

Už večer bylo jasné, že z původních šesti se expedice do pohoří Taka, arabsky Jabal Taka, zúčastníme jen čtyři. Dva naše kolegy skolila místní strava a už čtvrtý den leželi s průjmem a horečkou. Protože se blížil konec pobytu v Súdánu, nemohli jsme riskovat čekáním na ně a vyrazili.

Každé větší súdánské město má kromě autobusového nádraží v centru města periferní autobusové nádraží pro dálkové linky. Za vstup na nádraží se platí poplatek deset korun, Súdánci jsou mistři v množství administrativy a poplatků. Na nádraží nám po předložení cestovního povolení a pasu nejprve vystavili povolení, že můžeme zakoupit jízdenku a odjet. Během cesty jsme každou půlhodinu zastavovali u kontrolního místa, dohromady jsem jich napočítal dvanáct. Dvakrát jsme museli vystoupit a zapsat se v policejní stanici u cesty. Nebyl by to však Súdán, kdyby v poslední kontrolní budce uprostřed ničeho nebyl úředník, který předstíral činnost. Súdánské vízum je tak komplikované, že méně chápaví súdánští úředníci mívají problém pochopit jeho platnost. Odmítal naše víza s tím, že jsou prošlá a že nás dál nepustí. Vůbec mu nepřišlo divné, že jsme se bez problémů dostali tak daleko. Nakonec nás pustil s podmínkou, že mu ještě ten den dodáme kopie povolení.

V Kassale jsme se ubytovali v jednom z nejlevnějších hotelů, cena za dvě noci pro jednoho byla 150 korun. Odpoledne sice nefungovala elektřina, ale na přespání to stačilo. Po ubytování následovala prohlídka trhu a ochutnávka vyhlášené kávy, což autor průvodce bohužel myslel jako vtip, jak jsme po ochutnání zjistili. Po návratu do hotelu nás čekalo další zpříjemnění pobytu, registrace na policejní stanici. Přestože velitel místní policie byl milý chlapík, který nás neustále ubezpečoval, že všechno je v pořádku, čekali jsme na registraci celou hodinu. Celý den jsme tak strávili cestou a papírováním.

Náš pokoj měl dvě okna, obě do chodby, takže jsme si ho prohlédli až večer, když pustili proud a my mohli rozsvítit. Měl dokonce vlastní sociální zařízení s dveřmi ztlučenými z desek, s dávno prasklou žárovkou a nefunkční nádržkou nad tureckým záchodem. Důmyslně však spojili záchod se sprchou. Při sprchování jste ale nesměli ztratit rovnováhu, stačil jeden chybný krok a stáli byste v záchodě.

Celou první noc pršelo a měl jsem strach, že z výletu nic nebude, ale ráno zbyly z deště jen kaluže a bláto na silnicích a obloha byla bez jediného mraku. Na trhu jsme posnídali arabský chleba, banány a čaj a začali se shánět po autobuse, který nás doveze do vesnice pod horami zvané Khatmiyah. Chvíli jsme bezradně chodili kolem zaparkovaných autobusů a hned k nám přiběhl domorodec a anglicky nám vysvětlil, kam máme jít. Mezitím se kolem nás udělal hlouček asi dvaceti lidí, jako pokaždé, když jsme někde ve městě zastavili a dali se s někým do řeči. Sice nám málokdo rozuměl, ale přišli se na nás aspoň podívat.

Pohoří Taka je sice oblíbený turistický cíl, přesto s ukazateli se tu nikdo neobtěžuje a příchod do hor vede úzkou uličkou mezi domky, takže bez nasměrování nemáte šanci. Ulice končila branou a výběrem poplatku. Za vstup do hor, kde není jediná turistická značka.

Do kopců jsme se šplhali čtyři hodiny, takže zvoleného vrcholu jsme dosáhli v poledne. Teplota už dosáhla svých obvyklých 40 stupňů. Díky nulové oblačnosti bylo vidět až na území Eritrey. Súdánci nás upozorňovali na hady, nepotkali jsme ale ani jediného a prý tu jedovatí ani nežijí. Cestou dolů jsme narazili na partu dětí, které si hrály ve skalách. Celý den běhaly na přímém slunci, skákaly po skalách bez bot a pro patnáct lidí měly jeden pětilitrový kanystr s vodou. Dole ve vesnici to opět vypadalo, jako když přijede cirkus. Děti i dospělí z vesnice vylézali z domů, aby si nás mohli prohlédnout. Zatímco jsme si v obchodě kupovali vodu, přišlo k nám několik kluků a pozvali nás k sobě domů na návštěvu. Bydleli v domku se slaměnou střechou, bez oken a jediným vybavením byly dvě kovové postele. Další ráno jsme do autobusu zpět do Chartúmu a celá cesta se opakovala, včetně dvanácti kontrol a dvou policistů, co ani neuměli přečíst jména z pasů.

Pyramidy v Meroe

Ráno čtyři dny před odjezdem ze Súdánu jsme seděli v autobuse na cestě k pyramidám. Cesta plynula tak nezvykle hladce, že jsem začal mít divný pocit, že kromě odstavce o kráse pyramid nebude o čem psát. Dokonce na archeologické povolení, opravňující ke vstupu k pyramidám, jsme čekali jen půl hodiny. Ale nebyl by to Súdán, kdyby na sebe problémy nechaly dlouho čekat. Areál pyramid v Meroe leží asi 200 kilometrů severně od Chartúmu, průměrná doba cesty je, i podle průvodce, kolem tří hodin. Nám díky všem kontrolám a policejním hlídkám trvala cesta deset hodin. Přesto byly pyramidy tím nejhezčím, co jsme v Súdánu viděli.

Po několika hodinách, sice kontrolami přerušované, ale jinak celkem svižné jízdy, jsme dorazili k poslednímu kontrolnímu bodu před pyramidami. Tam nám od pohledu nejdůležitější úředník na světě oznámil, že před dvěma týdny zavedli další formulář s povoleními, který nám na úřadě zapomněli vydat, a odmítal nás pustit. Nezajímalo ho, že jedeme už sedm hodin. Nejspíš bychom to otočili zpátky na Chartúm, kdyby s námi nejela dcera jednoho významného súdánského podnikatele. Ten zavolal ministra pro národní bezpečnost, protože nám úředník odmítal dát číslo svého nadřízeného. Zabralo to asi dvě hodiny, další hodinu trvalo, než ministr obvolal své podřízené, kteří obvolali své podřízené, až konečně příslušný úředník obdržel příslušné instrukce. Z nerudného ouřady se rázem stal poklonkující panák, který se neustále omlouval a rychle nás pustil dál. Taková je situace kolem turisticky nejatraktivnější súdánské památky. Asi proto jsme na pyramidách nepotkali nikoho kromě velbloudů. Běžný turista by byl totiž po prvních dnech v Súdánu tak znechucen, že odsud co nejrychleji zmizel.

Po příjezdu k pyramidám začalo pomalu zapadat slunce, takže jsme se tryskem rozběhli fotit. Stačí u vstupu ukázat povolení a dál si už můžete dělat, co chcete. Překonali jsme první písečné duny a stanuli u pyramid. Nikde žádné cedule ani text, zato plno pyramid je zcela či částečně opravených a máte pocit, že jsme se posunuli v čase do období jejich stavby. Nikdo vás nekontroluje, libovolně se procházíte, fotografujete, co chcete, nahlížíte dovnitř nebo si můžete na pyramidu vylézt. Svou výškou se nedají s těmi egyptskými srovnat, jsou jen asi patnáct metrů vysoké, zato 2800 let staré a byli v nich pohřbíváni nubijští králové a královny. Přesný počet pyramid v areále neznám, odhaduji však minimálně třicet. Od pyramid jsme odjížděli nadšení a spokojení, a přestože návštěvu Súdánu nemůžu doporučit, několik pěkných vzpomínek mi zůstalo.

Ondřej Malý